Brexit, budvík za šest a jiné nesmysly na b

Je pátek, za pár hodin tahle země skončí, alespoň jako součást Evropské unie, anebo taky ne, a já sedím na baru s velkým pivem. Velké smutné holky malá piva nepijou.

Konec světa je známý hard-rockový hudební klub a hospoda na severu Londýna. Chodím si sem vyčistil hlavu a povzbudit duši hlasitou hudbou, zvířecím řevem, co se vydává za zpěv, a předraženým českým mokem.

Mám na sobě džísku kluka, co mě opustil. Hadry s negativním nábojem se do tohohle podniku hodí.

Zlatý obří tank na pivo uprostřed, kolem něj bar, v jednom jeho rohu já. Zbytek podniku je zaplaven mořem lidí, skoro všichni v černém, většina jsou návštěvníci metalového koncertu, který duní z podzemní části klubu. Tam to velmi často jako konec světa i vypadá. Tam raději nechodím. Velké smutné holky znají své limity.

Všichni ti metaloví černokněžníci, všichni jakoby v dresech volejbalistů Jihostroje, se snaží protlačit k baru a objednat si osvěžujícího budvíka. Dobyvatelé pivní archy. Když do mě někdo z nich strčí a neomluví se mi, věnuju mu zlý pohled, a když se ani poté neomluví, strčím do něj já. To se pak omluví všichni. Nikdo nechce válku s velkou smutnou holkou. Je to zvláštní, ale mám to tu ráda. Ta temná hlučná atmosféra a známá pivní chuť mi postupně zvedá náladu.

Jsem smutná, protože mě opustil kluk. Že prý všechno jednou skončí, i my dva. A abych ho nemusela potkávat v našem malém velkém městě, odstěhovala jsem se dvanáct set kilometrů daleko do velkého velkého města. Vlastně toho největšího. Změnit prostředí, potkat nové lidi. A zapomenout. To se mi však vůbec nedaří. Vlastně přesně naopak. Jsem pořád smutná – chybí mi on, i moje rodina. A taky moje malé velké město. Město, kam se dá všude dojít pěšky. Stýská se mi po procházkách kolem Bagru, po návštěvách hvězdárny. Ale aspoň že to pivo tady mají stejné jako u nás doma. Proto ho sem chodím pít.

Hlavní hudební skupina právě v podzemí začíná svou hlučnou produkci, a tak se prostor kolem baru trochu uvolnil. Na pult vedle mě se skácel vysoký hubený týpek v roztrhaném oblečení. Oceňuju, že i když je viditelně dost pod parou a má problémy s koordinací těla, a navíc se uhnízdil blízko mě, tak do mě nestrčil. Objednává si pivo.

„Myslím, že už jsi měl dneska dost piv,“ odmítne mu nalít barman.

„Kdybych jich měl dneska skutečně dost,“ odpoví trhan vedle mě, „tak tady snad nejsem a neobjednávám si další, ne?“

Barman se jen ušklíbne a odchází obsluhovat někoho jiného.

Já se na opilého kluka otočím, protože duchaplnost v opilosti mi přijde zajímavá, a pozvednutím obočí ho morálně podpořím. On se na mě usměje a pohodí hlavou směrem k obsluze:

„Bullshit.“

A pak si ubalí cigaretu a schová si ji do kapsy. Vlastně mi zas tak opilý nepřipadá. A oproti svým zvyklostem a zcela v rozporu se svým naturelem se s ním dám do řeči.

(ukázka; povídka je součástí knihy Linka 110, která vychází v prosinci 2019 k 110. výročí založení městské hromadné dopravy v Českých Budějovicích)