Z ubrousku ve svý masitý tlapě vybalí čokoládový croissant a podá mi ho. Ubrousek pak obváže kolem mýho krvavýho prstu. Zakousnu se do pečiva. Je dnešní, čerstvý a vynikající. Svět se okamžitě vylepší a mně se do unavený tváře vrátí barva dřevěnýho obložení z kavárny mýho dětství.
„Gracias.“
Enrique kývne a roluje si cigaretu. Já se cpu a společně posloucháme frustrace svých kolegů, co si taky vyšli ven zakouřit. Po chvíli se Enriqueho zeptám na něco, o čem už delší dobu přemýšlím.
„Vím, že ty víceméně děláš to, co tě baví, jako málokdo tady, a taky moc často nejednáš s hostama tváří v tvář, ale přece. Nesere tě to někdy?“
„Co přesně myslíš?“
Zvednu zrak a máchnu rukou se zbývající půlkou sladkýho loupáku. Vykroužím s ní ve vzduchu oblouk, pod který se celá ta majestátní budova za Enriquem nevejde. Na zem spadne několik croissantových šupinek, zdejší odpadková potkaní armáda se o ně později popere.
„No všechny ty přetvářky a předstíračky, všechny ty falešný hry, co tady v práci hrajeme. Jsem vám k službám, pane. Jsem tak rád, že vás zase můžeme u nás přivítat, sire. Vy si o mně myslíte, že jsem poslední hovno, já si o vás myslím, že jste zkurvený povýšenci, co se tu naparujou jenom proto, že maj love, ale přesto vám úslužně líbám prdel a vy mi blahosklonně dovolujete dýchat stejný vzduch a navzájem se u toho na sebe usmíváme. Tohle myslím.“
Enrique si zapálí pečlivě ubalenou cigaretu. Dlouze a poživačně si z ní potáhne a pak se mě zeptá: „Znáš Sartra?“
„Koho?“
„Sartra.“
„Ten tu dělá?“
„Ne, to byl filozof. Taky psal knížky.“
„Ne, já znám jenom Hemingwaye.“
„No tak tenhleten Sartre má takovou myšlenku o číšnících. Číšníci těmi svými úslužnými úkony, svojí horlivostí a přehnanou přátelskou živostí při obsluze hostů jenom dělají to, co se od nich očekává. A touhle neupřímnou hrou jenom naplňují svoje postavení, protože být číšníkem je jejich povinností. A tahle ztráta jejich opravdovosti je činí nesvobodnými.“
„Hm,“ řeknu, ale slyším jenom Enriqueho slova, aniž bych rozuměl tomu, jaký smysl dohromady dávají. On mluví dál a dál, já od začátku věděl, že je divnej, chrlí slova jako autenticita a bytí a svoboda, tu ztratíš, když nejsi k sobě upřímnej, říká a já několikrát chtě nechtě odpojím od jeho promluvy pozornost, koneckonců říkal, že tenhle člověk byl filozof a filozofie je náročná na pochopení, to všichni vědí. Zlatej Hemingway. Nacpu si do pusy poslední kousek sladkýho pečiva. Mám si ještě jednu ubalit, nebo už je čas jít zpátky?
„Prostě buď svůj, nebuď Sartrův číšník. Anebo jím buď, ale uvědomuj si, že to je jenom koncept, že to nejsi ty,“ řekne Enrique a konečně mu dojde dech.
„Jasně,“ odpovím a chci si nakonec přece jenom zarolovat další cígo, extra pět minut mimo barák mě, ale hlavně moje nadřízený, nezabije. Vtom mi ale zarachtá vysílačka. Pablo z ní nadává a volá o pomoc, prý se valí dolů lavina odjezdů, kde puta madre všichni jste, zařve.
„No, třeba tenhle tonto del culo je hodně autentickej. A proto svobodnej,“ zasměje se Enrique.
Já si sbalím svoje kuřácký fidlátka do kapsy. „Radši jdu, než mu rupne žilka. Díky za croissant. A za přednášku. Uvidíme se později.“
