Někomu to možná bude připadat zvláštní a podivné, ale mou nejoblíbenější činností během mých nemnoha volných dnů je pronásledování neznámých Londýňanů.
Žiju a hlavně pracuju v tomhle hektickém šíleném městě už víc jak rok. Nezastírám, že jsem tu výhradně kvůli penězům a lepšímu výdělku. Pracuju šest dní v týdnu, v podstatě od rána do večera, moc nejím, neutrácím a to vše proto, abych vydělal a ušetřil hodně peněz a pak se s nimi vrátil domů a zajistil tak sobě a své přítelkyni Monice, která zatím žije doma v Čechách, lepší živobytí v budoucnosti.
V neděli je obchod, ve kterém tady v Londýně pracuji, zavřený, a tak ač nechci, musím mít volno.
Donedávna jsem o volných nedělích v podstatě nic nedělal. Jen jsem ležel ve své malé posteli ve svém miniaturním pokojíku na okraji Londýna a s potěšením kontroloval přírůstky na svém bankovním účtu. Pak celý rozjařený a potěšený tím, jak se mi to spoření daří, jsem vždy telefonoval Monice do Čech. Zjistit, jak se má. Ujistit se, že na mě oddaně čeká a že doma moc neutrácí. Ujistit ji, že už brzo budu mít na účtu přesně tolik peněz, abych se mohl spokojeně vrátit a náš společný život v dostatku a pohodlí mohl začít.
Jenže pak se náplň mých volných neděl radikálně změnila.
Byl výjimečně slunečný, brzce podzimní den a při cestě autobusem do práce (kam taky jinam) mě vlastně poprvé vůbec zaujal Londýn jako takový. Celý zářil: barvami, lidmi, zvláštní přívětivou vstřícností. A právě v ten moment jsem si řekl, že bych přece jen měl dát tomuhle městu šanci a trochu ho poznat zblízka. Rozhodl jsem se všechna ta mne doposud neznámá místa podrobněji prozkoumat.
Hned příští volnou neděli a stejně tak každou další jsem vstal z postele brzy ráno a vydal se do centra města poznávat všechna ta hlavní atraktivní místa britské metropole. Proslulé památky, velkolepé domy, úžasné parky. Procházel jsem centrem města a nechával se Londýnem okouzlovat, uchvacovat, ohromovat. Spousta lidí, spousta energie, spousta zajímavých míst a taky situací, které se denně odehrávají na těchhle rušných ulicích. Brzy jsem se začal na tyhle volné poznávací a často vzrušující neděle těšit.
Vracel jsem vždy domů znavený a uchozený, ale pokaždé s podivně dobrým pocitem, že pravidelně a také levně poznávám něco skutečně zajímavého. Nakonec tedy budu přece jen mít ze svého londýnského pobytu mimo práce i něco jiného, o čem budu moci doma vyprávět. Několikrát jsem byl dokonce tak vyčerpaný celodenním chozením po Londýně, že jsem později ani neměl sílu konverzovat s přítelkyní Monikou, a tak jsem jí jen vždy poslal zprávu, že jsem v pořádku a že jí zavolám příští týden.
Nejdříve jsem se jen tak nazdařbůh toulal městem a později jsem si kroužkoval do mapy všechna navštívená a zhlédnutá místa. Ale pak, když už jsem měl celé širší centrum města v podstatě prochozené skrz naskrz a moje mapa byla už celá začmáraná, mě napadl mnohem rafinovanější způsob jak poznat i náhodná, často nečekaná a někdy i od centra dost vzdálená místa. Způsob nahodilý, ale o to možná zajímavější a vzrušující. Rozhodl jsem, že si vždy na ulici v centru města náhodně vyberu nějakou osobu a tu budu sledovat.
Vybírám si své objekty zcela náhodně. Mám jen jednu podmínku: ti lidé musí být něčím přitažliví, zajímaví, stejně jako je zajímavé tohle město. Už jsem takhle sledoval asi dvě desítky lidí. Nejčastěji to byly hezké mladé holky. Pronásleduju ale i muže. Sleduju je tak dlouho a tak daleko, kam až je to možné. Jsem jim v patách i v hromadné dopravě, konec konců mám zvýhodněnou týdenní jízdenku, tak proč ji naplno nevyužít i o víkendu. Zároveň se svým slíděním snažím o pronásledovaných osobách získat co možná nejvíce informací.
Mými “oběťmi“ už mimo jiné byli: rozzlobená punkerka s krysou v ruce (šla do hospody ve čtvrti Shoreditch), extrémně vysoká blonďatá modelka, co prožívala nějakou osobnostní krizi (zmizela mi v nějakém luxusním domě na náměstí Sloane), slepá žena (šla nakupovat do čtvrti Camden), dvě potrhlé lesbické Japonky, co se takřka neustále líbaly (galerie White Chappel), černovláska, která na sobě měla jen kožich, kalhotky a holinky (šla do nějakého pečovatelského domu ve čtvrti Vauxhall), dále třeba postarší, evidentně mentálně chorý muž, kterého na Oxford Street málem zajelo auto (nikam přesně nemířil, jen se donekonečna motal po městě, asi byl homeless) a nebo třeba naštvaný řidič dvoupatrového autobusu městské dopravy, který z ničeho nic zastavil uprostřed rušné křižovatky na Trafalgarském náměstí a s hlasitým nadávání, že už na to nemá, že tohle nemá zapotřebí, odešel a nechal tam stát svůj autobus i s užaslými cestujícími (překvapivě nešel nikam do hospody, ani domů, nebo rovnou k psychiatrovi, jak jsem čekal, ale do malé městské sauny kousek za katedrálou sv. Pavla).
Na základě tohohle svého průzkumu můžu dokonce sestavit žebříček pěti míst, kam lidé v Londýně nejčastěji v neděli dopoledne chodí: 1. na nákupy, 2. na oběd s přáteli, 3. do galerií, 4. do práce, 5. z nákupů, z práce, ze setkání či z galerií zpět domů.
Stojím na západním konci Oxford Street na rušné křižovatce Marble Arch. Rozhlížím se kolem sebe a vybírám si svůj dnešní objekt. Kdo bude mou dnešní náhodnou cestou za poznáním a nečekaným dobrodružstvím, mým dnešním nedělním povyražením? Abych byl méně nápadný, schovávám svůj obličej za velký papírový pohár s horkou kávou. Choulím se nad ní a v momentu, kdy mne zaujme tajemná postava muslimské ženy v tmavé burce a bílých, do dálky svítících teniskách a já si říkám, co třeba tuhle, do mě někdo vrazí. Kafe, naštěstí už z půlky vypité, mi vylítne z rukou a rozlije se po zemi. Sakra.
Chlap, co do mě vrazil, se ani neotočil, natož aby se mi třeba omluvil. Velká pyšná hlava s výraznými vlasy. Je to zvláštní, ale ten jeho okázalý účes ve mně něco okamžitě způsobil. Jako bych ho už někdy viděl, jako by mi něco nebo někoho připomněl. Módní béžové záplaty na loktech jeho zřejmě drahého značkové kabátu se arogantně pohupují do jeho rychlých houpavých kroků a rychle se ode mě vzdalují. Parchante neomalenej, řeknu si v duchu, rozhodnuto, dneska jsi mojí “obětí“ ty.
Naštvaně vyrážím za tím arogantním chlápkem. Kromě napětí a vzrušení, kam mě jeho kroky dovedou, mě najednou opanovala i naštvanost. Jestli si čirou náhodou taky koupíš kafe, frajere, tak to máš spočítaný.
Muž míří podél východního okraje Hyde Parku ulicí Park Lane na jih k Hyde Park Corner. Sledovat ho na téhle ulici není složité, ulice je rušná, chlápek nemá šanci si mě jen tak všimnout. Můžu tak jít k němu blíž a lépe si ho prohlédnout.
Je vysoký, i při chůzi drží svoje tělo velmi vzpřímeně. Takhle zezadu odhaduju, že mu je asi čtyřicet, možná víc. Je velmi udržovaný, noblesní. Co je jasné na první pohled, je to, že tohle svoje fyzické udržování se rád dává na odiv. Asi má dobrou, hodně dobře placenou práci. Je tak nějak svátečně oblečený, skoro až naparáděný. Tipuju ho na nedělní setkání s nějakou krásnou, luxusně oblečenou milenkou v lobby nějakého nóbl hotelu. Nebo spíš s milencem.
Muž má objemné kudrnaté zářící vlasy, všímám si a náhle mi to dojde: jeho vlasy mi zezadu připomínají účes mé přítelkyně Moniky! Skoro přesně takhle přece vypadaly její vlasy na našem společném maturitním plesu, kde jsme se před pěti lety dali dohromady.
Najednou se mi po Monice intenzivně zasteskne. Už delší dobu cítím, že mi chybí, ale až teď tady na ulici si to konečně přiznávám. Nejsem žádný zženštilý typ kluka, co by často a dramaticky projevoval svoje pocity, ale asi jsem bez své Moniky už skutečně příliš dlouho, protože se mi po ní již opravdu bolestivě stýská. Už si vlastně ani nevybavuju, jaké to je dotknout se jejích vlasů, jak příjemné jsou na dlani a na tváři, pomalu zapomínám i jejich omamnou vůni. A protože jsem s ní v kontaktu pouze po telefonu, postupně se z mých představ vytrácí i její obličej.
Cítím ale, že tenhle náhlý závan stesku je tak nějak jiný, než ten, který obvykle pociťuju po večerech, kdy mi chybí blízká osoba k tomu, abych jí mohl vyprávět, co se mi ten který den v práci stalo. Tenhle stesk, co mě popadl tady a teď na téhle rušné ulici, je intenzivně fyzický. Cítím, jak mě začaly pálit ruce, vlastně celé tělo. Jako by se tenhle můj stesk zhmotnil do palčivé touhy.
“Oběť“ mého dnešního pronásledování se zastavila před přechodem pro chodce, stejně jako několik dalších lidí kolem něj. O pět vteřin později docházím i já ke konci chodníku a zastavuju se těsně za ním. V drobném hloučku lidí čekám na zelené světlo na protější straně ulice. Jenže v mé mysli je něco jiného. Jaké by to bylo dotknout se jeho vlasů? Byly by vlasy tohohle neurvalého vystrojeného kudrnáče stejně omamně jemné a voňavé jako vlasy mé přítelkyně?
Nedokážu se ovládnout a pomalu a snad nenápadně natahuju svou ruku vpřed a v momentě, kdy se moje prsty skutečně jemně dotknou konečků jeho vlasů, mnou zcela zřetelně projede horká vlna vzrušení. Najednou je mi jasné, že ať se stane cokoliv, s tímhle drobným dotekem jeho vlasů se nespokojím. Rozhoduju se, že mu teď hned do nich zajedu svými prsty pořádně. A ve chvíli, kdy tak chci skutečně učinit, se muž dá znovu do pohybu. Přechází ulici. Můj obličej určitě vyjádřil zklamání. Schovávám své vzrušené nepokojné ruce do kapes a taky se vydávám přes ulici.
Po několika krocích mi dojde, že chodcům stále svítí červená a že ze strany se ke mně nebezpečně blíží jedoucí auta. Lehce panikařím. Dám se do běhu. Několik aut zatroubí, jedno se mi vyhne jen tak tak. Nakonec se ale bez ztráty zdraví či života přece jen dostávám zpět na chodník. Všimnu si, že mě upřeně, dokonce snad vyděšeně pozorují všichni lidé čekající spořádaně na zelené znamení pro chodce. Někteří z nich kroutí pohoršeně hlavou a někdo dokonce pronáší něco na mou adresu. Kudrnáč, kterého dnes sleduju, však mě a ani ten dopravní poprask za sebou vůbec nezaregistroval.
Pronásleduju ho dál. Můj odhad, že míří na schůzku do luxusního hotelu, nebyl správný. Míjí vchody do přepychových hotelů a restaurací bez povšimnutí. Přecházíme několik dalších křižovatek, tentokrát si dávám větší pozor na auta, a už jsme ve čtvrti Knightsbridge.
Kam vlastně jde? Co je jeho cílem? Pronásleduju ho už dobrých čtyřicet minut a pořád toho o něm nebo o smyslu jeho cesty moc nevím. Neustále jde, dost rychle, nikomu se nevyhýbá, to spíš ostatní se musí vyhnout jemu. Jen občas trochu zpomalí u vybraných obchodů a zběžně si prohlédne vystavené zboží. Zajímají ho výhradně obchody s přepychovým a přehnaně drahým oblečením, uvědomím si.
Najednou mě překvapí. Z ničeho nic zahne do budovy metra na stanici South Kensington. Jsem vcelku udiven. Londýnské metro, špinavě obyčejné, tmavé a nevlídně přeplněné, se totiž k němu ani trochu nehodí. A proč nepoužil veřejnou dopravu již dříve, proč až tady? A hlavně, jestli se chce najednou někam rychle dostat, proč si nevezme taxi? Určitě na něj má. Na druhou stranu, kdyby skočil do taxíka, tak je moje dnešní sledování okamžitě u konce.
Proběhnu turniketem a scházím za ním dolů do metra. Náhle mě napadá, jestli si mě dnešní objekt svou tajemností a přitažlivou nečitelností nepodmanil až příliš, protože mnou projíždí další vlna vzrušení. Kolikátá už dnes? Nyní z toho, že tohle sledování může být ještě hodně zajímavé, možná napínavé, možná dokonce dramatické, vždyť kdoví, kam a jak daleko můj tajemný noblesní panák jede a co má vlastně za lubem.
Že je jeho chování zvláštní se náhle definitivně potvrzuje: muž si totiž v tmavých chodbách metra nasazuje velké sluneční brýle a přeplněnými koridory skoro utíká. Na pár vteřin mi dokonce zmizí z dohledu, to když procházíme úzkou klikatou chodbou směrem k západnímu nástupišti. Zahlédnu ho znovu až ve chvíli, kdy u stánku s novinami a upomínkovými předměty podává prodavači několik mincí. Něco si koupil. Nějaký papír, kartón, asi pohled, možná mapu. Schovává si to do kapsy kabátu. Je to jasné, na tomhle chlápkovi a hlavně na jeho chování je opravdu něco podivného, snad až podezřelého.
Do stanice přijíždí vlak. Nastupuje do něj a o dveře dál tak činím i já. Zahlédnout celý jeho obličej se mi nedaří. Vlak se dává do pohybu. Světlo ve vagónu nepříjemně poblikává. Mnou sledovaný muž stojí u dveří a já si všimnu, že zatímco se všichni ostatní cestující mírně pohybují do rytmu jedoucího vlaku, on se pohupuje úplně jinak. Jakoby opačně. Jako by poslouchal nějakou zvláštní hudbu a podle ní se pohyboval. Sluchátka ale v uších nemá. Přestože je celkově dost nápadný a výrazný a navíc má na očích velké tmavé brýle, nikdo z lidí okolo něj si ho nevšímá. Jen já. Vidím ho z profilu, a i když je to nemožné a hloupé, vždyť se kouká úplně jiným směrem, tak mi přesto náhle připadá, že to nejsem já, kdo někoho sleduje, ale že to je přesně naopak. Že on sleduje mne. Lidé kolem se míhají, vystupují, nastupují, jen my dva zůstáváme. Světlo neustále vypadává a hned se znova rozsvěcí. Najednou jako bych i slyšel tu jeho neexistující hudbu, najednou jako bych pochopil ten rytmus jeho opačných pohybů. Najednou jako by si mne něčím podmanil.
Muž nakonec vystupuje z metra na stanici Fulham Broadway. Jsem mu pořád v patách.
Vycházíme na ulici, míjíme místní radnici a hned za ní zabočujeme doprava do postranní ulice plné honosných rodinných domů. Chlápek teď už nespěchá. Ulice je prázdná, jen zaparkovaná auta, nedělní klidné odpoledne.
Z kapsy saka teď vytáhl klíče. Aha, asi tedy jde k sobě domů. Tak to je konec dnešní cesty, říkám si zklamaně. Moc se mi toho o něm tedy zjistit nepodařilo. A protože mne požírá zvědavost, chci se o něm dozvědět mnohem víc, například to, ve kterém z těch domů bydlí, rozhoduju se nakonec, že pár metrů a minutka nebo dvě navíc mě nezabije. Pokračuju tedy ve sledování.
Jsme na ulici sami. Musím nyní předstírat, že tudy procházím bez zjevného zájmu o okolí a o něj. Muž se teď na chvilinku zastaví u sedmého domu v ulici napravo, otevře malou branku a energicky vyběhne několik schodů k domovním dveřím. Pozoruju ho jen koutkem oka, vypadá to, že si nyní něco sám pro sebe mumlá.
Procházím teď kolem něj a jeho domu a nenápadně si vše prohlížím, když se muž najednou otočí a podívá se na přímo na mne.
Leknu se, a těžko říct proč, ale ztuhne mi krev v žilách. Poprvé zřetelně zahlédnu jeho tvář. Má krásný, tak nějak ženský obličej, ale jeho tváře se černají tmavým stínem jeho vousů. Zastavím se, i když vím, že bych se měl ve svém vlastním zájmu sebrat a rychle zmizet. Několik dlouhých vteřin na sebe jen tak koukáme. Celé je to divné a dost intenzivní. Nevypadá překvapený, že mě vidí. Najednou vím, že ví, že jsem ho více než hodinu sledoval.
„Ahoj,“ osloví mě po chvíli. Hlasitě, ale vlídně. Jako by to, že ho šmíruju, nebylo něco úplně děsivého.
Mlčím.
Mlčí.
A pak:
„Chceš jít dál?“ a kývne hlavou směrem k nyní otevřeným dveřím svého domu. Jeho úžasné vlasy se při tom drobném pohybu majestátně zavlní.
Stále mlčím.
Nevím, co to se mnou je.
„OK,“ řeknu nakonec. „Stejně mi dlužíš kafe.“
Vlastně moc nechápu, co se děje. Hlavně se mnou. Fakta jsou ale taková, že vcházím do cizího domu a nevím, co se mnou v následujících minutách, možná hodinách bude. Moje vzrušení se právě proměnilo v obavy. Hlavně nebýt obětí oběti svého sledování, napadá mě náhle a několikrát si tuhle hříčku slov v duchu opakuju. Dost mě z ní mrazí. A najednou tak nějak podvědomě tuším, že poslat Monice zprávu o tom, že jsem v pořádku, bude dneska obtížné. Pokud se mi to vůbec podaří.
Muž za mnou zaklapne domovní dveře. Ocitám se v neznámém, překvapivě tmavém prostoru. Konečně se rychle a nervózně nadechnu. Ale jen jednou. Pak se totiž neznámý muž lehce dotkne mých zad a já si všimnu, že si teď nasadil přes obličej papírovou masku anglické královny. Tak to je to, co si koupil narychlo v metru. Moničiny vlasy kolem jeho masky lehce povlávají. To vše ve chvíli, kdy jsem se zcela viditelně roztřásl strachem a pochybností o tom, jestli svou přítelkyni ještě vůbec někdy uvidím.
Vede mě hlouběji do svého domu.
Povídka z volného cyklu Londýňané, psaného pro tyto webové stránky.