V horečném a vzrušujícím období několika měsíců, kdy vznikali Buzíčci, jsem měl vždy u postele, do které jsem padal vyčerpán, ale pobaven a vzrušen několikahodinovým psaním, připraven papír a tužku. Ty úplně nejgeniálnější nápady do knihy mě totiž nenapadaly při vědomí, ani v opileckém kómatu, ale výhradně během střízlivého spánku. Problém byl v tom, že jsem si je nikdy ráno nepamatoval. Rozhodl jsem se tedy s neschopností vybavit si své sny svést nemilosrdnou bitvu.
Dlouhou dobu se mi to nedařilo. Nedařilo se mi uprostřed té smršti skvělých nápadů v polospánku polozvednout, ani polopohnout, natož uchopit tužku a něco s ní napsat. Rozhodl jsem se změnit umístění bloku s propiskou – již nebyl na stolku u postele, ale přímo v posteli. Usínal jsem v poloze na zádech, pravá ruka svírá zapnutou propisku, levá drží papír. Ale ani toto nepřineslo úspěch. Naopak, tato varianta byla jasná prohra: probouzel jsem se přidušen zmuchlaným papírem přitisknutým na tváři, po těle modré fleky od propisky – inkoustové neštovice. Když mi došla trpělivost a hlavně ložní prádlo, rozhodl jsem se svěřit se svým problémem kamarádovi Pepovi.
Pepa pracuje v Praze pro jednu reklamní agenturu, jeho povolání je plně závislé na fantazii, inspiraci a práci s náhlými návaly nápadů. Domníval jsem se, že mi bude rozumět a že mi poradí. Nespletl jsem se. Pepa mé obavě z plýtvání skvělými nápady, které přicházejí výhradně ve snech, a hlavně mé snaze je zachytit rozuměl víc než dobře. Měl stejný problém, už ho nemá, už to má vše podchycený. Za tužku a papír u postele mě pochválil, ale zároveň zdůraznil, že jsem ustrnul v půlce cesty ke kýženému cíli. Nejdůležitější je prý donutit tělo v polospánku aspoň k aktivitě a pohybu, aby bylo schopný zaznamenat daný snový prožitek. A pak se mi pyšně svěřil se svou metodou.
„Stejně jako já a všichni normální lidi spící během noci jsi samozřejmě línej vstát a zapsat, co se ti právě zdálo, nebo stále ještě napůl zdá. Ale přemýšlej, co tě donutí vstát z postele?“
„Nevím. Požár v domě?“
„Prdlajs. Močák, vole.“
Pepova metoda spočívá v tom, že je potřeba do sebe před spaním nalít půllitr vody, jít spát a pak někdy uprostřed snění po cestě na záchod nebo zpět do postele si rychle poznamenat, co se mi zdálo.
Znovu vyčerpán celovečerním psaním a s touhou okořenit svůj vznikající text těmi úžasnými, ale nepolapitelnými nápady ze svých snů, jsem hned den poté, co jsem obdržel kamarádovu radu, těsně před spaním do sebe nalil půllitr vody. A pak ještě jeden, pro jistotu. Ještě jsem zkontroloval připravenou tužku a papír a pak ulehl a takřka okamžitě usnul. S postupně se plnícím močákem.
Pepova urologická technika zápisů snů opravdu funguje! Alespoň její první část. Opravdu jsem se totiž uprostřed noci probudil a pravděpodobně se na posteli posadil, pravděpodobně jsem skutečně cosi v rychlosti načmáral tužkou na připravený papír a pak se vydal v polospánku na toaletu. Samozřejmě si to vůbec nepamatuju, ale že se tak doopravdy stalo, se potvrdilo jednak tím, že jsem ráno ležel v suché posteli, a taky tím, že na papíře skutečně bylo cosi načáráno. Nedočkavě jsem se po popsaném papíru vrhnul a snažil se to rozluštit. Rozluštit se to nedalo. Byla tam (asi) dvě krátká slova, obě s podivem začínala na písmeno ch a počáteční písmena byla taky to jediný, co se dalo dešifrovat. Smysl to nedávalo. Až později mě napadlo, že to mohlo znamenat chci močit s vulgárním synonymem slova močit. Ale kdo ví, třeba to znamenalo něco úplně jiného. Nebo taky nic.
Každopádně s rezignací na metodu zavodňování se dostavila i rezignace celková: zachytit a následně literárně využít úžasný nápady, silný obrazy, scény a výjevy ze svých snů se mi zkrátka nepodaří, došlo mi. Přesto psací potřeby, asi z lenosti, u postele zůstaly.
A pak se to stalo. Byla to jedna z nocí v období, kdy jsem horečně dokončoval nejzásadnější povídku celého cyklu (nakonec jich bude v Buzíčcích jedenáct). Tu noc se mi zdál ten úplně nejsilnější, nejliterárnější sen všech dob. Velký, skvostný dramatický příběh plný překvapivých zvratů i působivých emotivních momentů. Nejlepší příběh všech dob! Určitě jsem se ze snu smál i brečel. Miloval i nenáviděl, odpouštěl, sliboval, řešil vraždy a hodně se u toho všeho vrtěl. Věčná literární sláva, luxusní místečko na národním hřbitově na Slavíně, davy ohromených čtenářů a tisíce fejsbukových lajků létaly tu noc hodně, hodně nízko, skoro nadosah, jen je lapit. Jen lapit ten sen a jeho podrobnosti!
Ráno jsem se probudil a samozřejmě nic jsem si z toho příběhu příběhů nepamatoval. Ale přesto mě najednou zahřála náhlá upomínka na noční činnost: snový zážitek byl tak působivý a s ním prožívaná snaha uchovat ho i pro stav bdělosti zároveň tak silná, že jsem skutečně ten velký příběh zachytil na papír! Dychtivě jsem po něm hrábl. A skutečně. Něco tam bylo! Bohužel to ale nebyl celý příběh se všemi detaily. Přesto pokrok: tentokrát to byla rovnou slova tři. A hlavně: dala se přečíst!
Na papíře bylo kostrbatě načmáráno: kluk potkal kluka.